VEČERY SNOUBENCŮ.

Snoubenci milovali své ruce vroucí a bílé,

košatý strom a ve vodě měnivá světla, v ty chvíle

tkané lunou ve třpytnou, svatební stříbrnou látku:

hvězdy v ní sprchly s nebe,

lekníny z černé se vinuly na hláď země,

sněžily ve vod temně,

obě srdce si říkala: Bože, jen tebe...

Hallucinováni svou láskou zřeli:

na městě, na stromech měkce se chvěly

měsíčné noci. Tu mluvená slova

s vůní trav, růží, se světly z vody

vystupovala jak nahá těla

bílá a nově zrozená celá

a jako bytosti oživlé v chvíli

žádostnou krví, svá pouta předla,

růže si házela

jedinou cestou ze srdce k srdci,

házela sítě své, kouzla svá vedla,

vracela se a opakovala,

byla si krásou i věčnosti dechem,

bez konců důvěrným echem...

Všeho se po cestě tázala, ptáka a květu,

lístku i trávy: bude svět krásný,

jak jej dnes viděla srdce naše

na prahu žití,

budou nám lidé dobří, děti, kraje a města,

zvířata, stromy? A kdo nás v náruč chytí?

Kam nás povede cesta?