VEČERY V ALPÁCH

Skal nebetyčných shluky, řady,

jež vystupují z pásma lesů,

jak pevnosti, jak domy, hrady,

ta spousta hrotů, stěn a tesů

plá ohněm. Hoří západ celý,

i skrytý kout je uzardělý.

Na straně východní je všade

jen stín. Do modře tmavé, syté

se skála, hřbet a propast klade

i v nebe samo modro vpité.

Snad rozlítly se barvy duhy:

tam zlaté, sem šly modré pruhy.

Na podzim takto Alpy hoří,

když slunce k západu se chýlí,

by utonulo někde v moři

tam za zeměmi, na sta mílí.

Už zašlo. Barvy rudé vadnou,

jak litiny kdy žhavé chladnou.

Teď hustá leze cestou bludnou

tma z údolí se kradouc vzhůru

a drahou lidem nikdy schůdnou

se dostává až ke azuru;

hor hřbetů chytila se němě,

kde ostrá mez je nebes, země.

Jak mozkem myšlénky se blysknou,

tak z nebe hvězdy vyskakují,

sem tam i v hustém sboru trysknou,

jak rosné kapky z mechu v sluji.

Už nebe plno. Slávou odín

kruh šine hvězd se během hodin.

Jak opat v bílém pluviále,

kdy monstranci nad hlavu zdvíhá,

se nad ledákem bílým stále

roj hvězdic třepetavě míhá;

však za hodinu – jak by včely

do modra z oulu vyletěly.

Tam mezi dvěma skaliskama

se jakás rudá hvězda sadí

a pomalu se šine sama,

jak pochodeň jde přes podhradí;

teď zašla za černými srázy

jak strážce, dvůr jenž obechází.

I večernice, hvězda snílků,

se v tichém toku nese dolů,

na hřbetě hory čeká chvilku,

pak zajde. Vždyť tam v dolech spolu

výskají mladí rozohněni,

že milujícím smutno není.