Večery, vystlané stínem,

Večery, vystlané stínem,

nevidím na cestu v lese bez průhledu.

Jdu jako někdo, kdo přešel tisíc hor,

kamenných, holých, bez rozhledu,

plných studeného ledu

a propastí.

Tam někde – věděly moje večery –

jsou jiné oblasti,

tam někde zahynou jistě příšery

smutků všech,

nebude po nich sledu,

na bledých rtech

vítězný úsměv fanfárou zazvoní.

Věděly moje večery,

do tmy přikrčené,

o nejkrásnějších snech.

Bály se oči otevřít,

aby je prázdno nestrašilo,

bály se náruč rozevřít,

aby srdce netruchlilo

pro to velké, sněné,

cenné, nezachycené,

jediné tajemství.

Modlily se moje večery

vším, co si nastřádaly z tepla dne,

modlily se mé půlnoci

o jedno žhavé poledne.

Moje tělo i duše má

staly se nástrojem o tisíci strunách

na úder čekajících,

napjatých na tmě i paprscích,

na mých lících

i v očích mých

byla stupnice výkřiků umlčených.

Má síla vláčněla,

jako tráva, rosou zatížená,

má ústa mlčela,

jako víčka v spánek pohřížená.

Byla jsem někde nad skutečnem

jak malý bod sobě prchající,

v letu za poznáním se stravující.

Večery tělo mé rozpustily

jak paprsek chlad,

duše má, rozložená do atomů,

splývala s šumem vod a stromů.

Jako šat

spadla se mne všechna přítěž.

Byla jsem lehká jak prášek

a neviditelně malá –

a jako dítě usnout jsem se bála,

abych nezaspala

božíhodovou neděli,

až se nebes širý prostor

na tisíc zázraků rozdělí.