VEČERY.

Pad’ soumrak v kraje, v červánky se ztápí,

v nich poslední juž paprsk slunce zmírá.

Stín pokojem se chvěje měkce, tiše.

Jsme spolu samy, jak dva v hnízdě ptáci...

Mně v nitro napadla zas v štěstí víra –

to z jasné duše Tvé, jež květem dýše.

Řeč umlká a rety překypují

v té chvíli písní bez žalu a touhy,

chce mysl výš jak drobná perut ptačí.

A český zpěv nám z duše hloubi plyne.

Veň z luhů, polí napad’ trylek dlouhý.

V té chvíli k štěstí zcela, zcela stačí.

A ze skřivánčích jinam zbloudily jsme;

to v našich mistrů kouzla plné struny,

z nichž jas a život v temno dnů se lije,

z nichž pláč i jásot do srdce se loudí...

A padly písně ty jak žití runy

nám navždy v duše. – Znáš ty melodie?

Ó, večery, kdy písní jen jsme žily,

co rovno vám v té hluši dní a roků!

Kams v neznámo jste odvály nám duši. – –

Výš nad rmut světa letěly jsme spolu,

vše trpké zmíralo v těch písní toku...

Zda ještě vzpomínkou ti srdce buší?