Večír v létě.

Již se hrdé slunce tratí,

Krásně zavrch sstupuje,

Pole, lesy, hory zlatí,

Stíny hrubě zvětšuje.

Ptactva zpěv se tiší vkřoví,

Vpovětří y nastromoví;

Zluk a kvítnic, tam y zde,

Libá vůně vzhůru jde.

Slyš, jak sytá bučí stáda!

Slyš, jak bečí telata!

Viz, jak vůkol matek ráda

Bůjná skáčí hříbata!

Oráč krokem smdlými volky,

Snákřivými srpy holky

Domů spole kráčejí,

A se kevsy blížejí.

Již se tmějí hory doly,

Víc a víc se soumrká;

Cvrček pozdní vsžatém poli

Ještě sobě zacvrká.

Větři šepcý, bžučí babky,

Roztažené malé žabky

Vkalné louži kukají,

Div se nerozpukají. –

Jak je krásně! – ale Lilo!

Vždy tak pěkně nebylo!

Víšli, jak se zkabonilo,

Jak se předtím zkalilo?

Větry mračna černá svály,

Les a vody rozehrály; –

Naobloze strašně vtom

Blesk se křížil, bučel hrom.

Jak se strachy každá žíla

Vpřirození sklíčila!

Ale vmále nová sýla

Háj y luka vzkřísyla.

K požehnání – k žádné skáze

Shlédl Bůh snebe vtiché vláze –

Nebyl hrubě kškodě, krom

Svět že zděsyl, blesk y hrom.

Když hřmot dále zašel řičný,

Vzdálí ještě temně zněl;

Naobloze oblouk sličný

Sedmerou se krásou stkvěl:

Tuť se nebe jasně smálo,

Kvítí vonné pookřálo,

Prudšíť byl a zvučný zas

Řeky běh, a ptactva hlas. –

Ztěchto vezmi příklad sobě

Věcý měnních krátkosti;

Když se natě vjasné době

Valí mračna těžkosti.

Leckdys, když vše horkem zývá,

Večír míle chladno bývá;

Povětří jen zchladí lesk,

Nás však mine hrom y blesk.