Věčná lampa.

Plá věčná lampa v chrámě sšeřeném,

kde lidský ruch tak tiše odumírá,

kde portál pne se štíhlým ramenem,

sloup gotický kde římsu podepírá

jak rámě muže náruč ženy mojí.

Tak staletí se ony k sobě pojí.

A prostřed lodi dolů splývajíc

tu dnem i nocí bílá lampa svítí,

jak věčný maják pnul by jasnou líc

v to širé moře pozemského žití,

a jako věčná modlitba a snění

ta lampa tiše hoří, bez umdlení.

Hřmí v choru vlna varhan tajemná,

jak s nadšením by hrůza snoubila se.

V ní žen a mužů hymna dojemná

a dětský ples zní ve andělské kráse,

a luzné okno kde se v barvách zdvíhá,

jak růží keř kdy po větru se míhá.

Tam bílá svatá stojí na oltáři,

jak v liliji kdy čistá zora kane.

Tam zlato monstrance tak hrdě září,

chrám strží světla jako moře plane,

a prostřed – drobná hvězda v jasné zoři –

ta věčná lampa tiše, tiše hoří.

A potom ticho. Sláva vymizela,

i lidská bída kulhajíc šla za ní.

Svit sluneční se skrádá Kristu z čela

a teď jak dýka ňádra Matky raní,

stín šerý v chrámě rozstýlá se zvolna,

a z venčí zní sem starce píseň bolná.

Šum dálný z ulic, vozů z náměstí

zde ticho to jen ještě větším činí.

Jen myška časem v koutě šelestí,

a netopýr se kmitne tmavou síní,

je večer – z dáli klekání mží v snění,

chrám v temno ztracen, mrtvých ve mlčení.

A lampa bílá plane bez ustání,

z ní bílý květ se rodí světla stálý

jak černou nocí v širé moře pláni

loď před námi by tajná plula v dáli

a světlem svým nás vedla v kraje duchů,

a moře ani nešumí nám k sluchu.

Tak lidským srdcem věčná lampa plá,

ten věčný paprsk, jenž nás s duchy pojí.

Kol nás tu mrtvých temné křídlo vlá,

náš život stále mračno hrobu stíní.

Jen věčná lampa svítí ohněm snivým:

plá mrtvým láskou, nadějí plá živým.