VĚČNÁ MELODIE.

A tetřev bude vždy tokat

a kohout spouštěti křídlo –

a člověk spůsob své lásky

vede dle mod svých a vkusů.

Antičtí bozi šli rychle:

pohled a plamen a vzetí –

antický člověk šel v lásce

za světlým vzorem svých bohů.

Rytíři bili se v půtkách

jak statní jeleni v říjnu –

slečny pak padaly v náruč

vítězi oddaně, něžně.

Básníci vzdychali veršem:

krásky ať daly jim sluchu,

či měly pro ně jen výsměch –

básníci žaloby vedli.

Počestní občané za to

rozšafně zvážili všecky

hodnoty tohoto světa,

pak v parádě k oltářům šli.

Proletář býval jak vrabec:

vyjádřil ve svém se slohu,

pak přišla hromada mláďat,

Bída jim strojila hody.

Dohazovač leckdys pomoh,

inserát uplatnit znal se,

na místě k oltářům začlo

se chodit na radnici.

Miluje dneska se ještě?

Ti staří se skepsí hledí

k podivným zvykům svých mladých

se steskem po dávných časech.

A mladí vedou si svoji,

berou se, jak se jim líbí,

způsobem antických lidí,

po vzorech rytířů dávných

vzdychají jako ti pěvci,

jenomže uliční prosou,

tokají, neb jak ten kohout

šlapou si v spuštěná křídla.