VĚČNÁ PÍSEŇ

Kopce, chlumy, lesy, pole,

nebe nahoře a nebe dole:

Milování!

A je do zpívání...

Skřivan zlatá zrna sije,

krásné věnce srdce vije:

v stínu mlází

na tebe je hází...

Tam, kde’s vlasy rozpustila,

studánka se zatřpytila,

střípek, slza, krůpěj rosná:

uhýčkaná lesem do sna,

snila...

Oblaka, jež nad hlavou nám stála,

přes lesy se nahýbala,

pila...

Ticho zlatý klíček vzalo,

ústa naše zamýkalo.

Oči mé dva úly byly,

tvoje navždy polapily...

Oči tvoje, každé studna,

moje, utopené leží u dna...

Jak jsem se ti do nich díval,

do lesů až skřivan zpíval,

vůně žita s polí vála,

ve vsi hudba vyhrávala

samou lásku, samé milování,

že potrvá do skonání...

Hrála, stála, ještě hrála:

písně z hlubin srdce hrané,

jako kytky malované

posílala...

Lásko! hudebníci hráli.

Lásko! lesy zavzdychaly.

Lásko! drozdi slavně pěli.

Lásko! ruce zaúpěly.

Lásko! zvonil pramen.

Usmálo se nebe, řeklo: Amen...