VĚČNÁ TOUHA.

Před námi v modrých dálkách světýlko se kmitá.

Cesta jde propastmi. Jen kdo je slabý, ten se může bát.

Však duše naše bez bázně a srdce naše hbitá.

Stisknutím ruky vřelým nikdo-li nás nepřivítá,

chcem sami dva se hřát a u ohně si hrát.

Ty svoje sny, já odvahu svou nesu

a v duších jediná nám kvete nenávist.

Srdce naše, tvrdost skalních tesů,

tichá pýcha nekonečných lesů,

když slunce zlíbalo jim každý strom a list.

S očima upřenýma do dálky jdem, k sobě přivinuti,

a píseň tvá i moje stejný rythmus má.

Poslušni vnitřního rozkazu, jenž přes propasti jít nás nutí,

až u cíle se zastavíme bez pohnutí

se složenýma křídloma.

A víme: světýlko nám bude ubíhati – – –

Však k posile nám písně bratrského zladění

z končin všech budou láskyplně zaznívati.

I trny budou-li nás zraňovati, bolesti zdržovati,

neustaneme v hledání a věčném bloudění.