VĚČNÉ DRAMA.

Je věčné drama stálé ve obměně

a zve se žena. Jedna pohybnost,

a kdybys navazoval s skřítky spolek,

ten sujet, zaklnut jak, nevyčerpáš.

A napřed juž se jemu vysmívala

a její smích byl pošklebný a hrdý.

Tak byla sanquinická příliš. Já to zřel.

On beránčí zas měl kýs temperament,

směs krve jaké ve formaci muže.

Věděla, paní bude, vyhrazená. Diky

že váha citlivá je, triomphuje v sled,

když značí ženy celé odevzdání.

Jak věštka usoudila, prozírala,

že něha nevykypí, nevykvasí,

že jest to látka věčně botnající,

záhadná, měkká v dotek, poddajná,

jež vzrůstá leda a se nezmenšuje.

A mnila, při polibku náhodném

cizím, že neshasíná. Klání v sklonu

že turnaje pohlaví jest, že štít

jeho je v dvé a kopí rozbito.

A hrála netečnou a střízlivou,

však výsměch Éru nepatřil, leč jemu.

Ta finta, přetvářka a fikce,

ta vzněcuje vždy v líp krb, plamen něhy.

Tím jasno, nezmírá proč, neumdlívá

že. A on být mystem jeho stále

se zapřísahá. Ona bezděk nestálou

jest, na mih odkládá jen fikci,

zdráhání maskou zhrdá, abstinence.

Druh vždy leč zbude v vrchol podnícený.

Ó bez sklonu je Éra komedie,

jen v dvou to scéna v variantě věčné;

dva mimové, a přece stálé drama,

jak v kaleidoscop v vzchod vždy, původ znova.

A její autor, hry jest účastník

a travestiant, největší atalan.

Kdo jest jím? V prolog znáte předem.

Je fabulist a fraškář, básník v neúmor

věčný, ač na označení bližším nesejde

v střet, v shodu, krytí, ve splývání jevu

i visage. Promítají se tři reliefy

a značí totéž: Láska, žena, Éros!