VĚČNÉ JARO

Zas zkvetlo jaro jako před tisíci lety,

v svých podléškách i střemchy haluzích,

zpěv drozda přehlušil i dětí smích,

zas dalo duším touhu, chorým květy.

Tak před věky se smálo v bájné dnes už světy,

v skal útesy i do zelených lích,

a úkoj pad’, kam zázrak ten kdy dých’,

ať v hnízdo ptačí nebo na milenců rety.

Já dávno kdys též ssál jej lačně plným dechem

a znělo vítězně, co v skalách lovím echem,

kdys život plný krve, dnes jen přelud pouhý.

Jest srdce keř, jejž vichr zlomí, smete,

a jenž už nikdy, nikdy v stráni nerozkvete,

leč bude dýchat vůní věčné svojí touhy.