Věčné jaro.

Duch světa vstal a slaví vzkříšení!

Ve světla proudech zmladlou koupá zemi,

dech jara táhne stromů haluzemi,

jež chvět se zdají v sladkém tušení.

Proč bol a radost v divném smíšení

jdou, srdce, tebou, jara svědku němý,

proč nerozkveteš jeho kouzly všemi,

co chybí ti? – Jen paprsk nadšení!

Ó pros jen, pros, by v toho světla zdroje,

v němž nyní zem se obrodila celá,

též duše tvá se pohroužiti směla!

A když tam pohřbí žaly své a boje,

nech, by v sny její píseň lásky zněla,

a nekonečným bude jaro tvoje!