VĚČNÉ KAM?

Loď velká pluje v kraje neznámé

na moře pustého vln kalných víru pěnivém

ve příboj větrů lkajících.

A nebe žluté, v sledním slunce plání,

jak deštilo by síru

a oheň v černé plachty metalo

té lodi šílené,

jež velká pluje v kraje neznámé.

Žár zlata roztaveného

juž mizí v truchlém šeru východu,

a na západě obzor krví vzplál

a prostor prázdný, němý,

bez zvuku hluch se jiskrami chví rudými,

vod nesmírnost svým barvě purpurem:

A zážeh krve kouřící

pad’ na palubu pustou

té lodi šílené,

jež velká pluje v kraje neznámé.

Zbled’ rozpálený západ,

a jeho svadlá červeň

jak seschlá krev se v černý prach

juž mění.

Voj temnot lehl v obzor,

jak polyp báječný se svíjí

a v dál’ se nese, plní zem’, i nebe sklon,

tma zoufalá kol tvrdě vládne,

vše zniklo v její propasti – –

teď náhle příval černý, hradba chmurná

se prolomena hroutí,

a trhlinou jas vrhá matně stříbrný,

jak měsíc v troskách k zemi sražený,

leb umrlčí –

jak symbol příšerný na vzdutých plachtách

té lodi šílené,

jež velká pluje v kraje neznámé.