VĚČNĚ LIDSKĚ

A věčně hledat, mást se, lidské je;

dlít za přepážkou předsudků a lží,

nevěřit v zítřek, když se sešeří,

a malomocnost stlát v dnů příhody;

v smutku se brodit, radost z náhody

jen poznávat, na prahu chrámů stát

jak ten, kdo vejít chce a nevěří.

A věčně nosit v sobě k sobě žal

za zhudlaření nejkrásnějších chvil,

za to, čím chtěl jsi být a čím jsi byl,

když vstříc jsi šel a když jsi unikal.

Za všechnu marnost, o kterou ses přel

v záchvatech pýchy s lidmi, s osudem,

když skutečnost ti byla přeludem

a přelud tím, pro co bys rád byl mřel.

A v sobě nosit peklo proher svých,

malátnost nesplnění, lásek zvrat

v pocity nenávisti, kdy se vkrad

na rty, jež líbaly, proradný smích.

V očistci zdánlivého klidu pak

s tygřicí resignace v kleci spát

a čekat, věčně čekat, v ráně zrak,

až do srdce se zatne její dráp.