Věčné spory.

Po světě kráčejí od času dávných,

kdy ještě člověk v edenu snil.

Oba jej vyhnali v staletou bídu,

jednoho proklínal, druhého ctil.

Jeden mu naléval rozkoší pohár,

do mysli vodil mu rajské ty dny,

v ruku mu vkládal věčnosti berlu,

v lebce mu spřádal o pomstě sny.

Bez planých slibů, hned podával jemu

meč, by jím splatil nepravý dluh.

Druhý jen konejšil: „Tiše strádej!“

Jeden byl démon – a druhý byl bůh.

Odvěký boji, jak víříš mou hrudí,

proplétáš život jak trnová snět.

Tvým jekem hrozným, nesmířitelným

stále se zmítá bídný náš svět.