Věčné světlo.

Kde první písně v nadšení jsem zpíval

pod srázem skal na břehu Vltavy,

za temných nocí v okno mé se díval

svit lampy věčné vážný, kmitavý.

Ať slunce plálo, ať se obzor stmíval,

ať duněl hrom a bouře do vřavy,

ať větry vály, hučel deště příval, –

vždy jasně plál svit lampy žlutavý.

A duše má se zbožným citem chvěla,

když hasly blesky, ztichl bouře běh, –

řeč tajemnou já slýchal od kostela:

V tom naše síla! Ať se trůny řítí,

řád ať se bortí ve svých základech, –

vždy světlo víry od oltářů svítí!