Věčné žití.

Když vše se kácí v noc a zapomnění,

jak lásku, o níž, věčna že jest, díme,

si pro věčnost, ó drahá, pojistíme?

Bez voní dél i ptačí trvá pění.

Stisk ruky, objetí a políbení,

noc, v které hlava vedle hlavy dříme,

zda tímto ke dnu moře dostoupíme,

jímž láska naše jest, jíž břehů není?

Ó, nyní chápu často v nocích tmavých,

kdy jizbou jen tvé šíje úběl svítí,

tvé náhlé mlčení, tvůj smutek náhlý.

A ve objetích něhy plápolavých

tvé slzy, rosa v květ mých tužeb zpráhlý,

jsou sestry hvězd a křičí: Věčné žití!