Věčné zřídlo.

„Vše bylo tu juž tisíckrát,

vše ošumělo, vše je všední,

juž zpěvu nech!“...Nu věřím rád,

leč lituji vás, jak jste bědni;

jen jinak pozírejte kol

na louku, pole, horu, dol –

mně přec vše novo jest den ke dni!

Či lvem mám býti vyrušen,

či dechem rozkacené Etny?

Mně vrabci oživený klen

a v palmě rajek houfec četný

je stejně mil, mám rád ten svět,

mně ze všad voní písně květ,

a ve všem verš je ukryt vzletný.

Či v růži méně divů snad,

než v obřím zjevu Viktorie,

či krasší královský je had,

než motýl, z podléšek když pije?

Či půvabnější meteor

než světluška, když jasní bor,

neb slza v záři poesie?

Jeť velkou druhdy malá věc,

když její vznik a její vnady

kněz krásy věští – umělec,

a v její chrám lze vstoupit všady,

jen setři s obuvi si prach,

a v slunných nebes prostorách

svou duši osvěž prostou zrady!

Jsouť v tvorstvu samé Iliady!