Věčnosť.

Co je věčnosť? Pro nás závrať pouhá

a v ní do tmy padající atom

života dnů řada krátká, dlouhá.

Ví, kdo chápe onu závrať, na tom

světě ať má štěstí nebo žal,

že se stejně v neurčito řítí,

aby bez závrati tady stál,

v srdci klid, mír v duši musí míti.

Odhodlanosť – snášet temné kříže,

i hvězd ztrátu, sotva že se zjeví,

i to štěstí, když se kmitne blíže

a proč mizí, – srdce neví, neví,

jen se třese, jako slzí proud,

že v těch loktech, v nichž je věčnosť nebe –

nesmí sníti, nesmí spočinout; – –

a zas vidí člověk jenom sebe.

Jenom sebe a své bludné kroky –

a to štěstí někde ve daleku,

zatím dlouhé rychle mizí roky,

jako šňůrka perel v lidském věku.

Skutečnosť, jak jinou je než sen,

přec sny šťastné ráda duše hostí,

život jimi tak je vyzlacen,

ač jsou jenom přechod k bezsennosti.

Ať to štěstí bloudí sebe dále,

svítí přec a nedá zablouditi,

jen když v lásku provází je stále

víra, v srdci klid, mír v duši nití.

Závrať? Ne. Ta víc nás nezleká.

Máme bod, jenž drží v rovnováze:

je to práce hvězda odvěká,

v její záři – zapadne se snáze.