Věčnost lásky.

My lkáme po věčnosti lásky stále,

kdy tělo k tělu lne, kdy oko noří

se v oko zanícené v blaha moři,

co vteřina nad skrání hřmí nám dále.

My hanbou mřeme, chvějeme se v žale,

zpět letíme na upomínky oři,

vpřed hledíme snů oknem, kde se tvoří

nám ráje, pro něž lidské pojmy malé.

A přece věčnost lásky stále svěží

a kvetoucí nám pouze v srdcích leží;

kdo vyrve ji, když nechcem’ sami tomu?

Své lásky věčnost nosíme tak v sobě!

Ten duší taj buď znám jen mně a tobě,

a mimo Boha – více pranikomu.