VĚČNOST – OKAMŽIK

Jít krokem zbystřeným radostí po poznání

pěšinou ztracenou, jež do neznáma láká,

tu lehkost v sobě mít, jež tkví na křídlech ptáka,

a mír, jak den ho má, když lehá k usínání.

Duch lani podobný, když u pramene pije

a krotce uléhá pak lesa na výsluní,

a tonout pohroužen v přesladkou hloubku vůní,

jež lesní mýtinu jak povlak mlhy kryje.

A v žáru slunečním, v němž tvůrčí dech se chvěje,

do dálky dívat se, zjasněné do výhledu,

bez hoře vidět ji a bez bolesti sledu,

sklenutou v pohodu, vztyčenou do naděje.

Na lemu mraku plout, jak oblohou se honí,

částice Vesmíru a jeho tvůrčí síly,

mít k zemi daleko a blízko k svému cíli,

jak slza k zemi má, jež oči mraků roní.

Vyssáta paprskem se vracet k svému vzniku,

opouštět země rmut, ve výši po něm toužit,

svou bolest milovat, nad jejím stínem kroužit

a věčnost procítit ve chvatu okamžiku.