VĚČNOST

Kdosi mluvil svítícíma očima,

hlasem třpytivým a srdcem vzníceným.

Soumrak kouzlo má, a moře duši má,

touha křídla má! A já jdu s hořem svým!

Kde jsem slyšela již onu horoucnost,

kde to mládí žhavé mě již vzývalo?

Úsměv můj si našel odpověď – a dost:

šla jsem s hořem svým, jež sladce zpívalo.

A pak v půlnočním jsem zřela zrcadle,

jak i moje oči svítí modrostí

oblohy a moře... Noci vychladlé,

buďte pozdraveny svatou věčností!