Věčnost.

Když v posvátnou a sladkou chvíli onu,

kde v duši světlý paprslek se vkrádá,

při hlaholení podvečerních zvonů

jsem ptal se tebe: „Pověz, máš mne ráda?“ –

tu než jsem zlíbal ústa tvoje malá,

tys „Věčně, věčně!“ sladce zašeptala.

Ó, věčně spolu, věčně v lásce, štěstí...

To blažený jsem v slzách sotva chápal,

zda může srdce tolik blaha snésti...

Však co v tvé duši první chladnul zápal,

tys, která věčně se mnou jíti měla,

den druhý dávno, dávno zapomněla.

A věru, kdybych žil snad v středověku,

já pro nevěru krásné, hrdé dámy,

pro ztracený ráj sladkých její vděků

bych pro svůj román našel konec známý

z pátého aktu napínavých dramat

a v šachu žití málem táhnul na mat.

Vždyť tam, odkud víc návratu už není,

bych snášeti měl všecka hrozná muka,

jež předpisuje věčné zatracení,

kde stydne krev a srdce hrůzou puká,

jak, že by malíř nakreslil to stěží,

nám láskyplně zjevili to kněží:

To věru tam bych celou věčnost radši

byl mučen trýzní, zuby skřípal čile,

než s tím, co tu jen k sešílení stačí,

šel v upomínkách v žití zotročilé,

když – (pravda-li, má krásko černobrvá?) –

ta celá věčnost pouze chvilku trvá...