Věčnosť.

Je divno venku, mrak tam na mraku,

a vítr jakby střechu odnést chtěl;

i posel boží jde už z oblaku –

buď pánbůh milostiv, kam zaletěl!

„Jdi dítě drahé, rozžži hromnici,

my se tu budem modlit spolu;

zde svíčku postav, a poklekni k stolu,

a zdvíhni ručky k boží světici.“

To dítě kleklo, žena přisedla,

a obě hroužily se v modlení.

Tak bolně šeptá žena vybledlá,

a dětský hlas – toť zvonků zaznění.

Modlitba dětská v nebe nešená –

jí, andělů jak zpěvům slouchat milo,

však ženy slovo – jakby bolem nylo, –

a oko tužně k nebi plamená.

Ten šepot divně v dětská slova zní,

jak v radostné se písně mísí stesk –

ba je to stesk, co její duší chví,

stesk, jejžby nejlíp zhojil smrtný blesk.

Ten blesk tak planě šlehá sem a tam,

ach často stíhá, co by rádo žilo,

a zas, co by už rádo v hrobě hnilo,

to zanechává bolů trudným tmám! –

„Ta věčnosť! Bože můj, dlouhý to čas,“ –

tak šeptá žena v divném blouznění –

„v ní trpět – trpět dnes a zejtra zas

a nikdy nedočkat se spasení. –

Vždy, bez oddechu trpět dýl a dýl,

a bez oddechu štván být dál a dál,

a vše to za tak málo hříšných chvil –

to bys mu strašný trest, můj bože, dal!“

Umlkla – tváře rukou zastřela,

a z očí se jí řinul slzí proud,

i dětská modlitba teď dozněla,

a ticho vše, až na ten boží soud;

ten venku častěj vždy a mocněj hřměl,

a deštěm šlehal v okna malé chýše,

a větrem bouřil, co snad snilo tiše,

a bleskem naplnit vše bázní chtěl.

Však ženu nezbudil – ta v myšlének

se moře hluboké tak zhroužila,

že neměla už mysli pro venek,

ba že je živa, sotva cítila.

„Mamičko, s modlitbou jsem hotova,

co mám se, rcete, modlit ještě více?“

A matce jakby smrtí ztuhly líce,

ty ústa zamkla tichosť hrobová,

jakby nad vlastním hříchem chtěla lkát,

zas byla vstala smrtí zesnulá,

a jenom z očí byl jí život znát,

z nichž slza za slzou se řinula.

A dítě spíná po ní ručičky,

ty ruce hladí chladné, ledovité,

ty líce suší horkou rosou spité –

máť samo plny slzí očičky.

„Můj bože, jak tam venku lítá blesk

a tatínek v té bouřce někde chodí! –

O bože, snad tam do něj neuhodí? –

kde asi je? – mám o něj velký stesk.

Mamičko, povězte mi, prosím vás,

zda bych tatínka ještě uhlídala? –

Že jste mu na tak dlouho odjít dala! –

Snad zabloudil a nenajde už nás!“ –

„Ba zbloudil dítě mé, – ba zabloudil,

a nenajde k nám cesty nikdy víc,

jen jeden okamžik jej odloudil,

teď nám ho nepřivede žádný vstříc! –

Ba kdybys celý život hledala,

o nic mu nepřijdeš již nikdy blíže,

i až tě tlačit bude země tíže,

líp kdybys od něj v dáli zůstala.“

„Kde je a proč by nesměl k nám,

a proč bych nesměla být u něho?“

„Je mrtev – a že vzal si život sám,

teď bol a muka stíhá věčně ho!“ –

„A je to dlouho, věčně mučen být?“ –

Jak teď nebohé dítě spokojit? –

Ten bůh, ta všehomíra dobrota,

by neměl míti pro něj slitování? –

Ten bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání,

by neslyšel, co dítě šepotá? –

A v chýši ticho málo rušené,

jen z venku bouří hromu strašný třesk,

a v šero po komůrce rozstřené

jak zoufalství myšlénka šlehá blesk.

A na okénko bije dešťů proud,

jakby to poutník o v puštění žádal,

ba je to poutník, já bych na smrt hádal –

aj modli, modli se, nastává soud!

Matka i dítě ruce sepjaly

a bouř burácí povždy strašněji,

teď objaly se a teď zalkaly.

„Slyšíš nás, bože?“ – aj a mocněji

teď vítr na předsíní zahučel,

již s dveřmi se vší silou se tam pere,

vyvrátil je a za ním blesk se dere –

„Slyším“ teď zavznělo – a vítr dohučel.

A ticho zas – ukončen boží soud,

dvou mrtvol klidné zbožné usmívání

jeví tam zjevně boží slitování,

a věčné lásky věčně živý proud.