VĚČNOST.

Šla Věčnost přede mnou v mých snech,

a dech mi v prsou mřel –

otázek tisíc na ústech

jsem v jejích stopách šel.

A nesčítal jsem žití chvil,

v němž na krátko jsem host,

jen užaslým jsem zrakem pil

té paní velebnost...

Na líci hoří mládí nach,

a vlas se stříbrem stkví –

a bujných prsů ve vlnách

vře sladkost mateřství.

Zrak stopen v dálce setmělé

a semknut mlčí ret,

a bílém vidíš na čele

dum obláčky se chvět...

Ten zrak mou tesknou duši jal,

stopený v černou dál,

ten bílý vlas mou duši jal,

jenž větrem smutně vlál.

A marně, marně jsem se ptal,

kam kráčí v černou dál,

zkad vyšla, než vlas probělal,

jenž větrem smutně vlál...

I vstala touha v srdci mém,

pod hvězdnou čelenkou

té hlavy být jen dávným snem,

jen dávnou myšlénkou...