VĚČNÝ MEČ

Viděls krví potřísněný vřes

a pramen života, kterak se v písku ztrácí?

Slyšels kvílet zmrzačený les,

když zpívá smrt a nezpívají ptáci?

Cítils čpící vůni rakije,

když k hnilobě se mršin vilně vine?

A znáš-li, že kdo jednou zabije,

tisíckrát ubit neubitý hyne?

A kdo viděl, slyšel, cítil, znal,

nač ještě čeká na nějaké dění?

Vrátil ses a nikdo tě nepoznal.

Mohls odejíti bez loučení.

Odejít po druhé a po druhé se vrátit,

jak strašidlo, jež nemá pokoje,

nenávist nenajít a lásku ztratit

a proklínat oboje.

Nevykoupané v lítosti a pláči

v pahýlech reků hnijí boláky.

Blátivé sny mlčící nocí vláčí

duch zavšivený bledými přízraky.

Ale již znamení se na obloze tyčí

a z kyzů země prýští žhavý kov.

Tvá píseň, básníku, plamenem žhne a syčí

a slova praskají jak doutnající krov.

A věčný meč do noci tvrdě svítí,

Orion zlatý, Orion zářící.

Kolikrát bude vás nebe krví křtíti,

vy, zmrzačených hájů slavíci!