VĚČNÝ MLATEC.

Věčný mlatec – Smrt

chodí lánem světa,

do své stodoly

obilí vše smetá.

Tam je vymlátí,

nikoho se neptá,

pak jde zase dál

a zas jiné zdeptá.

Na svém řešetě

zrní prosypává,

buď si Umění,

buď to Láska – Sláva!

Buď to hlavička

kučeravá, svěží,

buď to týmě vin,

šedina kde leží.

Buď to bohatýr,

patř to harlekýnu,

všecky řešeto

skryje ve svém klínu.

Všecky prosype...

Co mu Krása, Mládí?

Zde dlí chvilku dnes,

zítra dále pádí.

Divný mlatec ten,

klasy v prstech drolí,

co tu blaží nás,

stejně, co nás bolí.

Na kostnatou dlaň

zrní všecko klade,

v slunci prohlíží

staré jako mladé.

Nešťastný ten práh,

kde zavadil nohou,

mlkne zdroj i pták

modrou pod oblohou.

Člověk zdrcený

bolest v domě vítá,

cítí, slzy své

ani nepočítá.

Ku všem dojde On,

i k nám nejináče,

a to srdce jen

pláče, pláče, pláče...