VĚČNÝ NÁVRAT STEJNÉHO

Do dálek jsi se rozletěl

a po souladu niter prahl

jsi žhavě. Duši rozepěl

ti ženy rusý zjev, že vztáhl

jsi slepě po něm náručí:

hra milostná to, šalba touhy,

jež skrblicky jen pomučí

a nedá nic stesk nežli dlouhý.

Sad ztichl. Zvířecí se hlas

v tmách vlhkých neozve, ni lidský.

Jen stromů šum. Sám dychtíš zas’

a zmučen lačně sníš jak vždycky:

poutníče bludný, krvácí

v tvém srdci marně a je drtí

chimaera lásky, mocnější

jež všeho, – života i smrti!