Věčný odkaz.

To nejsou v trávě spící berušky,

to stádo bílé, jež se v temnu ztrácí,

to k břehu moře neslétli se ptáci,

jimž vodní řasy stelou podušky;

toť nade hroby kámen u kamene,

a večer nad ně jeden příkrov klene.

Kdo dřímá v růvku onde a kdo tam?

Noc písmo s chudých památníků stírá;

jen hvězda v temném zraku všehomíra,

jak v hrobce králů zářný drahokam,

těch rovů taje slavnou mluvou věstí:

Ó co tu dřímá lásky a v ní štěstí!

Ten bílý anděl s křídlem skloněným

hle – v let se vznáší nad tichými spáči,

on krouží k vískám, pod okénka kráčí

a šepce do snů hlasem ztlumeným;

svou palmu nade spánky živých sklání –

vždyť jest to krásný anděl vzpomínání!

A kam tvé křídlo, něžný anděle,

tě nesmírností dálek nedonese,

kde nad propastí převanouť se třese,

jíž v temno hluché zříš jen nesměle!

kde věky mlčí, hroby v spoustu valí,

kde v mlhách bloudí let tvůj na úskalí:

Kde velké moře lásky hráze má,

kam ani matky náruč nedosáhne,

jak v písku zdroj kde paměť otců sprahne

a mizí neznámá i bezjmenná;

kam nedoplane nebeská tvá tucha:

tam doletí jen požehnání ducha!

Zvěsť pravdy, nechť jsou srdce popelem,

nechť lásky anděl berlu svoji lomí,

toť odkaz věčný! Smrť jí neochromí,

moc nejvyšší jí v světě údělem,

a duch, jenž tajemné se s duchem sdílí,

jak smírný úsměv nad hroby se chýlí.

A nikdo nevyzkoumá skrytých drah,

jež símě ducha k pouti své si volí!

Čin jeho malý jako zrnko v poli

přec obry přežije, ten pyšný prach!

Byť slovo, myšlénka neb skutek jasný –

on tvůrčí jest a nesmrtelně spasný.

A na chudých ať veských hřbitovech

v důl rovečky a v zapomnění vpadly,

ať věnce v suchý troud tu dávno svadly:

ó v práchnivících lbech a srdcích těch –

co snilo v nich, co myslilo a vřelo:

kdož ví, kam světem se to rozletělo!

Z těch myslí, jejichž nádoby v prach země

se drobí zde, ó co z nich průpovědí,

pravd, písní, dum se v nekonečno dědí

a v neznámo! co hloubá z nich i ve mně!

Ó hroby prosté! v němém vašem klidu

bdí anděl zvěstný – duše mého lidu!