Věčný oheň.

Děl oikista: Za mořem v zátoce

je pláň, kde řeka proudí široce,

tam vzrůstá město, juž jsem pyšným naň:

štít bude rekům, bratřím družná dlaň;

by kvetlo, kéž jen ochranou mu jest

Zevs, otec náš, a Apoll, hradba měst.

A řekl kněz: Řeč takou slyším rád,

i požehnání Bohů chci vám dát.

Hned ohněm, který z nepaměti už

plál od oltáře v chrámu stín a hluš,

– prý týž to byl, jejž z božských sídel sám

vzal Prometheus pro ten právě chrám –

všem poutníkům lamp zlatých zažeh lem,

by střehli jej i v novém domě svém.

Pak sedli k veslům plni veselí

a zátokami kvapně projeli,

kde lid jim pestrý mával vavříny

se schodišť chrámů jdoucích z hlubiny.

Leč v brzku znikl zraku každý břeh,

a moře jen se skvělo se stran všech,

nad mořem tím jen slunce skvoucí běl,

v němž božský Vozka nad spřežením bděl.

A za sluncem loď s plachtou napnutou

jak racek létla vlnou klenutou.

Den pohasnul, však plavci tíhli dál,

a jest-li hvězdou obzor nebes plál,

tož lampami, v nichž věčných ohňů jas,

loď osvětlila noc kol jižní zas.

Ba v jejich záři hvězdy hasnuly

jak jiskérky, jež z lamp těch vzlétnuly,

jak myšlenky při prvním zdřímnutí,

tak tiše hasly v nebes klenutí.

Mha hustá kolem sedla na vodu,

kdo starý plavec, tušil nehodu,

leč jaký strach? vždyť požehnání vzal –

a do temnoty pluli dál a dál.

A vlny, jež se k lodi blížily

a do její se světel hřížily,

to byly hřívy, křídla netvorů –

leč s lodi zpěv, jas táhly k obzoru.

V tom přilét vichr – věru posel zlý,

bůh pomoz všem, kdo v moři širém dlí:

leč plavci jenom plachty svinuli,

a s pánem bohem k předu plynuli.

Blesk mraky skřížil, zaplál v tříšti pěn,

a jako lev, jenž večer probuzen,

řve z pouští všude, býk se zachvívá,

tak bouřil hrom skrz mračna ohnivá,

jež s výše své až ve vln padly jek.

Proud rahnem chvěl a hloubkami loď vlék,

a vítr s deštěm v tanci divokém,

leč koráb dál plul divým poskokem.

Jak vlny bily a jak vichr vál,

lamp oheň věčný tu, tam shasínal:

a běda lodi, shasne-li ten svit!

Ký talisman ji pak má zachránit?

Noc rodí hrůzy. Kdy se rozední?

Vše lampy shasly, jedna poslední

jen ještě hoří slabým kmitáním,

též shasne jistě bouří, zmítáním!

O ne, Bůh nesmí s očí spustit nás,

a zachován být musí lampy jas,

v tom je-li svitě čarná skryta moc,

tož vyvede nás k cíli skrze noc!

A stěží stožár podpálili jím

a pluli dále mořem bouřlivým.

Co platen liják, vlny do kola?

Plam posvátný, hle, vodám odolá,

mrak sráží dým, leč hlavy stožárů

jak pochodně se skvějí v požáru.

A dál a dál vždy bouřnou vánicí

jak pekel zmok spěl koráb hořící,

tmou mužstvo své nes ve šťastnější zem

a na cestu jim svítil plamenem.