VĚČNÝ OHEŇ.

Pochybovači, již visí

propleteni v kola Žalů,

na skřipcích se mlčky mučí,

oslepeni zírajíce

jedním směrem k Slunci lidí,

pochybovači, kvas lidstva,

po jedné prý chvíli touží:

aby sňati se svých křížů

pozdravili to, v co nikdy

nedalo jim věřit lidstvo...

Věřící však, děti Slunce,

plni svaté naivnosti,

kteří zapřevše svou bolest,

větší rány lidstva hojí,

věřící i v dobách smutku,

zoufalství a nedůvěry,

věřící i v dobách smrti,

věřící i v dobách zmaru,

nechť dál věří silou mocnou,

byť i temný nevděk lidský

sáhal za hroby a věky

nad prací, jež neskončena...

Prometheus odvážil se

urvat božstvu to, v co nikdy

lidstvo před tím nedoufalo:

Oheň věčný. Láskou vzpoury

titanskou svou pýchou vzhořel,

že dal oheň člověčenstvu...

Každým dnem ta pýcha rostla,

každým dnem ji supi rvali

železnými svými zobci,

ale ona rostla více,

čím víc oheň planul, planul...

Oheň ten ať brzy vzhoří

ve všech srdcích, Promethee...

Příští věky budou pláti

ohněm v každém lidském srdci...

Otrokyně nebudou už

otrokyněmi, jak kdysi

s neotročícími muži;

ponesou své břímě těžké;

rády k nim se přikovají

řetězy, jež nezachřestí,

najdou-li své jedno srdce,

srdce, které pro ně hoří

ohněm, jimi rozdmýchaným,

ohněm s nimi odumřelým,

jenž je sežehnul a jiné

nad popelem rozneseným

zasáhnul svou věčnou touhou...