VĚČNÝ PLAMEN

Toužebné vzdechy, přísahy, sliby,

slzy a zoufalství na konec –

rcete, kam lidstvo by přišlo, kdyby

prožívalo vždy tutéž věc.

Jel světem rytíř, krev z rány mu tekla,

znak paní své nosil ve štítu. –

Ne, nejste první, jež mi to řekla.

Bez citu? Tak tedy bez citu.

Neprosil boha a nectil krále,

popíral všechno vesele.

Poměrně nejpozději mu ale

svitlo, že nejsou andělé.

Náhradou za víru, za touhy prosté,

které mu byly odňaty,

mdlým světlem v duši vědomí roste

lásky a života podstaty.

Sen, skutečnost dějů žen krása nám říká

nejenom tváří a postavou,

i uměním švadlen a kloboučníka,

ba i svou kadeří nepravou.

V tmách noci, jež v prostoru hranice boří,

v objetí tichém a znaveném

se zjevuje věčný život, jak hoří

klidným a ponurým plamenem.