Věčný podvod.

Ó, soudcem být, jak lehko se to řekne!

Však bez viny kdo sám v tom boji stanul?

Než naděješ se, v žalu srdce změkne

a vítr soucitu tvou duší vanul.

A pyšný soudce na stolci se lekne,

hněv k nebi trysk’ a v chudé jiskře splanul,

vše chápeš náhle, vše je v shodě pěkné,

a slzí proud již s tvého oka skanul!

Jsi podmaněn a souzen vlastní vinou,

ret „mea culpa!“ dí, co tvář chce darmo

do vrásek přísnosti se mračná halit.

Však výčitka lká v srdci hudbou línou,

tvá vlastní slabost poutá tebe v jarmo;

bys jiné mohl, musíš sebe šálit.