VĚČNÝ ŽID.

Jsem jako Věčný Žid, životem štvaný,

jenž z věků do věků se věčně zmítal,

bez cíle, oddechu ku předu hnaný,

bič beznaděje Osud pro mne splítal.

Po cestách pustých štvou mne jeho rány,

tmou nocí – v mlhách den když ranních svítal,

cíl ještě vzdálený byl, nohy sdrány,

a zemřít nemoh’ jsem, jen zmdlením zmíral.

Jak slunce zářivý mně v cesty svítí,

do nocí pustých tmy, do mého žití,

jímž vleku dál se bez oddechu chvil.

A zlákaný Naděje tichým hlasem,

já štvaný životem, jen ptám se časem:

kdy zářivý svůj, kdy již stihnu cíl?