VĚČNÝ ŽIVOT

Snad jednou, když se náhle vzbudím v loži,

před sebou uzřím pacholátko krásné.

To zvěstuje: „Věz, že jsem posel boží,

jenž má tě uvést do oblasti šťastné,

kde hvězdy se jak pilné včely rojí

a zázrak slunce večer neuhasne.

Tam znovu najdeš blahou mladost svoji,

jež do věčnosti prchla vlnou Času

a osudné tvé útrapy se zhojí.“

I podrobím se vyšší moci hlasu

a pocítím, jak odumírá tělo;

můj duch se vydá na pout k říši jasu.

Mír nadzemský mi zlíbá chmurné čelo,

mé naděje, jež teskné nitro tají,

jimž pojednou se nebe otevřelo,

se divotvornou silou rozjásají,

jak ptáci, již se z jihu navrátili,

kdy fialkami stráně rozkvétají.

A zrakem duchovním, jenž napřed pílí,

já spatřím v svatozáři Naši Paní

jak k Ježíšovým prsoum hlavu chýlí

– jen prostý vínek myrty ctnosti na ní –

jak hvězdné šperky její oči svítí

a červánky jsou její pousmání.

Tak můj duch musí k zdroji světla jíti

až dojde na most všeho souvislosti,

s nějž světy lze jen jako květy zříti.

Pak boží branou vplynu do věčnosti