Věčným karatelům.

Kam pohledneš, tam Jeremia kvílí

a karatel své důtky napřahá:

„Ó společnosti zvrhlá, dave shnilý!

Ó bídný lide, země neblahá!

Ó mdlobo, šarlatanství, neschopnosti,

ó hnilobo – !“ Již, mravokárče, dosti!

Snad právem rozlehá se nářek tvůj,

i šlehů dešť snad po zásluze padá –

Leč mírni hněv a stále pamatuj,

že díl jich patří na tvá vlastní záda.

„Náš celý život chorý jest až běda,

směs frází nadutých a dětských tret,

jest neskonale chudá naše věda

a naše písemnictví planý květ,

vše Liliput jen směšný, přeubohý – “

Tak hořekuješ, káráš rok již mnohý,

však pomalu bys mohl také, věř,

sám zdravou rukou do díla se dáti –

jen pilný na lenocha důtky beř

a jenom velký smí se malým smáti.

V čas důtky pelyněk je lidu zdravý

a neškodí též perné šlehnutí;

než stálým haněním se málo spraví

a věčný nářek jen se znechutí.

Dlí náprava, kde každý jenom káže –

radš chop se díla, kdo máš zdravé páže!

Co prospěje, když tupit jenom znáš

čin ostatních, že není lepší, větší,

jim bereš chuť a sám nic nekonáš?

I malý čin je víc než pouhé řeči.

Již máme karatelů víc než dosti,

šíř, šíř se stele pessimismu stín:

vždyť snadno láti chybám, nečinnosti

a přitom skládat vlastní ruce v klín;

strach věru jest, že každý raděj’ zvolí

na místo pracovníka soudce roli,

a že pak zapomenem’ na posled

pro samou žalobu a lamentací,

co nejlepším jest vychodištěm z běd:

v čas uchopit se chutě plodných prací.

Nuž, dosti již těch jeremiad věčných,

již dolů s kazatelen v dělný ruch!

Dost úšklebků a důtek nekonečných,

z nichž otráven již málem český vzduch;

je třeba dusné chmůry zapuzovat

a srdce těšit, mysli povzbuzovat,

by plna důvěry a naděje

si řekla jará pracovníků četa:

Kde stíny jsou, ať zář se zaskvěje,

co slabé jest, ať mohutní a zkvetá!