VEDLE CESTY.

Hrstka květů vyrůstala, kudy šel jsem, u cesty,

někde bílý, někde rudý – jak je život peřestý.

Jejich vůni chápalo jen snivé srdce básníka,

nedokvetlé, záhy svadlé v knihu si je zamyká.

Bílé květy jako rudé, vítr mi je rozdmýchal,

až ten jeden nejvzácnější na dně duše kvete dál.

Hluboko, kde jeho květy lidská mysl netuší. –

Ale vedle cesty mojí prázdno bolí do duší.