Vědomí Druha.

Jsi v mé duši –

prostupuješ ji silou největších krás.

Kol mých skrání větrem duješ,

paprskem slunce na mne dopadáš.

Nesu ti v křišťálové číši

nejčistší vodu, čerpanou na výšinách.

Nesu ti vůně zázračných květů,

bílé trsy, zbavené trnů.

Červánkem poznání

zrůžověla mi tvář i tělo.

Polibky svými

skrop mou krásu, by nevadla.

Ať ti svítím, zářím, voním a zpívám,

a radost má žhavá

ať v oběh tvé krve se mísí,

nejsladším opojením zabuší v spáncích.

Jsi tělo těla mého

a duše duše mé.

Společnou vymysleli jsme modlitbu,

nové „Věřím v Boha“.

Věříme v sebe,

v krásu svých citů,

ve věčnost radosti,

v nekonečnost poznávání.

Věříme v dílo své,

v sílu svých ramen,

kterými do nebes zvedáme

lásku svou

pro štěstí vlastní

i druhých.

Přebývám rozkoší v těle tvém

a krásou ve tvé duši.

Láskou svou teprve nyní

rodíme se k životu

vystupňovaného úžasu

a nejbáječnějších cílů.

A není slz a přítmí smutku,

není zklamání,

jen štěstí je, plné a horoucí

jako slunce na obzoru

od těch dob,

co jsme si doznali v tichu svých duší,

že navždy si budeme

Druhy.