VEDRO

Hrdličky v starých platanech

cukrují poledne

a v křísí písni srší dech

rozpáleného dne.

Do staré bašty, jaté snem,

snáší se hejno vran.

Po slunci čtyři poklusem

mrtvolu nesou z bran.

Kdos vpředu s holí křičí v jas

a v pustou ulici:

„Ty, mimojdoucí, uhni včas

choleře smrtící.“

A vzadu s vápnem kluše kdos.

Podobni mumraji

jsou všickni bílí, každý bos,

máry se houpají.

Pak zmizí, žárem pohlcen,

ten přízrak vápenný.

Široce usmívá se den

přes horké kameny.