VEĎTE MĚ...

Veďte mě v kraje, kde stesku není,

jak z rozmladlé země bych vdýchal sny,

ty azurné zabrán do blankytu svojí touhy

po dobách, kdy koupala se duše má

ve zlatě dětství a v stříbře naivního smíchu!

Veďte mě v háje, kde věčně hymny

Rozkoše nespoutané v tancích slavívaly,

kde potměšilý skřítek z duše bojácné

fantasií přemrštěnou v šer žerty si tropil;

Veďte mě v půlnoc ku lesním ženkám,

v kolu světlušek bych slyšel jich zpěvy,

však nezmámen škádlivou něhou jich těl.

Ku jezům veďte mě, kde mrtví se pozdravují,

ke křižovatkám, ó zakleto tam mé mládí –

na vrcholy hor, kde modlí se má touha

a duší do oblak, kde pláče láska má.

A veďte mě na vlhké louky, kde ohnivý muž –

můj rozjitřený sen v samotách sinných bloudí.

A budu stále tak smutný, až měkce smutný,

maje rty sprahlé po novém životě, obrození.

Však veďte mě na hřbitov, kde šeptají si stíny

o vlhkých dole chaloupkách, odkud že nikdy navrácení.