VĚJÍŘ.

V hedbávném třepení, kde Triton zelený

zřel z vody vychýlen skrz olšin lupeny

a hladil svůj vous mokrý, dlouhý,

v Nymf kruhu čarovném, ó věru nevím sám,

co kouzla krylo se a zlatých snů mi tam,

co hvězd a sladké touhy!

Dnes ještě vzpomínám, jak tehda, z večera

jsme v šeptu veselém šli břehem jezera,

v nějž stín se vrb a buků shýbal,

jak z dálky ztlumený k nám v hudby perutích

šum písně zalétal a jásal, mlk a ztich,

když jsem tvá ústa líbal!

Leč měsíc závistný pak v rámci silhuett

chtěl hvězdám prozradit tvých rtíků plný květ –

tvůj vějíř skrotil jeho pýchu:

ó jak se Triton smál a my a Nymfy s ním,

kol vrby, olšiny, i písně plachý rým,

vše plno bylo smíchu.

Teď v prachu, pohozen a zbaven pozlátka

zde leží na stolku – dnů zašlých památka,

jež splynula v sen mládí pouhý − −

přec ke rtům tisknu jej! Ó věru nevím sám,

co kouzla krylo se a zlatých snů mi tam,

co hvězd a sladké touhy!