VĚJÍŘ VĚTRŮ

Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,

světla hvězd se otřásala v jeho tep a mih;

zrcadla vod popraskala, zborcená a lesklá,

šupiny vln lámaly se jako třísky ze skla

v pěny teplý sníh,

kde se zmítal, vřel a řinčel zvuků ráz a smích.

Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,

bílé tělo země ovál na tisíce mil;

v hloubkách pohyb probudil se, stoupal v kmenů osách,

vrostl v tuhé uzly větví, v nervy listů prosáh’,

hnal se mízou žil,

hmotou dýchal, třásl stíny, prostor zachvátil.

Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,

chomáč síly elastický rozepjal se v tmách,

roztínal se ostrým řezem v zlatých křížích věží,

na vyhaslých ohních květů trhal vůně svěží,

hřměl a vál a táh’,

prolamoval hráze dálek v horizontu práh.

Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,

v otevřené varhany mé duše v příval leh’;

rytmem lesů otřásaných zpíval píseň Stínů,

jak by z černých dutin píšťal, ze hranolů cínu

v tvrdých akordech

tryskal barvou tmavých tónů navlhčený dech.

Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,

před sebou hnal moji píseň, koráb zvuků, v šer;

tam, kde všech mých tužeb lodě kotev ocel noří,

v Neznámého přístav plula hladinami moří,

čistou vlnou sfér,

pod blankytem rozdmychaným v jas a do jisker.