Vějíř.

Jako motýl nachový

v mdlém a snivém kolébání

těžký vějíř krajkový

k růžím vašich rtů se sklání.

Zpola kryje prsa sníh,

které jeho nachem svítí,

v rhytmech volných, ospalých

tiší jejich vlnobití.

Jako hvězdy plačící

vaše oči z něho planou,

čelo rovno měsíci

plá v něm září zadumanou.

Zpola smutek neznámý,

zpola touha zmdlévající

hoří jeho krajkami

v žhavém nachu vašich lící.

Jako noc, jež nese mír

a též neklid, který tíží,

v jeho hudbě snů mých vír

v květy vašich rtů se blíží.

Zpola blahem šílený

tuším noci rozkoš dlouhou,

v jeho rhytmu bez změny

zmírám přece smutnou touhou.