Vějíř.

Vzbouzelo se město spící

v únorovém, fádním ránu;

zřel jsem vějíř na ulici

v sněhu ležet před sebou.

Zde šly masky z karnevalu

ve smíchu a dovádění,

valčíkový rhytmus bálu

zněl tou cháskou veselou.

Které dámě vějíř z peří

při polibcích padl dolů?

Nevím, zda jim dosud věří

teď, v tom ránu šedivém.

Probouzí se asi zdlouha

v svadlých víčkách unavení,

rety ještě chvěje touha

v exaltaci nad tím snem?

A ten vějíř vůní dýchal,

jak tu ležel ztracen v sněhu,

drobný deštík na něj šplíchal,

ranní vítr ostře táh’.

Zbytek masopustní vřavy,

tento zbytek karnevalu,

konec zábavy a slávy

studil, když jsem po něm sáh’.

Zdvihl jsem jej mechanicky...

Neb v tom probuzení města

napřed bída chodí vždycky

po ztemnělých ulicích.

Tlupa žen a chorých stařen,

dělníků a šiček, dětí,

kterých život úpí zmařen

v továrnách a při strojích.

Oni by si vzpomenuli,

jak ten holý život bolí,

z prsou by se pozdvihnuly

hořké sny a trpký cit.

Není toho věru třeba,

nad pochybnou chvilkou štěstí,

v otroctví když zve nás chleba,

přemýšlet, se zastavit!