VĚJÍŘ.

Vějířem třtin, kam zrak můž’ dosáhnouti,

se modrá jezero a tiše směje;

vějířem třtin labutě vidím plouti,

půl tmavý stín a půl je zlato kreje;

ni jívy lístek nechce vánek zdouti.

Za labutěmi na jich tiché pouti

sta leknínů se proplétá a chvěje;

zřím v oko tvé, jen kdybys chtěla hnouti

vějířem.

Či nová pouta chceš mi ještě kouti

a nechati mne zmírat bez naděje?

A přece láska s tahů tvých se leje.

Jí chtějí vlny ty mne zahrnouti,

za krajek tvojich jež se vidím dmouti

vějířem.