Věk nebásnický.

Hádají se, jeli život lidský,

Tak jak pozůstává, poetický?

Jedni zří v něm výtečnost a květ,

Druzí mní, že lidstvo couvá zpět.

Svědčím oboum. Plný obraznosti

Dětský život jeví blaženosti,

Hraje s ním vrch, hory, doly, les:

Všecko působí mu půvab, ples.

Jinoch se sic k tahu připravuje,

Vzniknout ním někdy usiluje;

Těší přesila ho, umů zpyt,

Neznámý se ozývá v něm cit.

Jeho první lásky probuzení

Jest mu jaré slavíkovo pění,

V nebe obrací se jemu svět:

Věk ten života jest pravý květ.

Potud pluje život poetický,

Počne brzo téci prosaický:

Zachází tu jasná dennice,

Blaha člověčenstva světice.

Počíná se táhnout pod jhem v pluhu,

Arkadické snění prchá v tuhu;

Nelehká jest v světě obživa,

Osudu ho melou kladiva.

Tíži plodí lidstva přemoženost,

Práce vede s sebou unavenost,

Člověk tratí blahonosný cit,

Hvězdou průvodní jest jemu skyt.

Komu napadloby, když se přísně

Nakládá s ním, bodré snovat písně,

K letu chystat zpružnost perutí,

Z prázdna čerpat plnost nadchnutí.

Odhodlá-li se předc někdo k zpěvu,

Bohové to dopřejí mu v hněvu,

Nadchnout-li chce lidstvo samoděk,

Vyhvízdá ho za to ctný náš věk.

Mnohý hudec oblažit chtěl lidi,

Vyved’ z nebe kouzedlné vidy,

Jim to byl jen okamžitý sen,

Pominul a nezpůsobil změn.

Nesmejšlí se srdečně a dětsky:

Počtářský um opanoval všecky.

Ztupily jim citnost smutnohry:

Nepohnou je k ní ni nehod kry.

Odstěhovaly se od nás božky,

Chtělby je snad věk mít za podnožky;

Který věštec cítí po nich trud,

Ať jde do skal: zde jest zpěvnost blud.