Věk pastýřský.

O vy zlaté, drahé chvíle

šťastné světa mladosti!

Což leč v písních, nejste míle

k naší nikde žalosti?

Škod a želů vaše čisté

příčinou jsou ozdoby;

jako obraz sličný jisté,

již víc není osoby.

Bohatá a pěkná země

sloučila rok po roce

podzymní y jarní plémě,

sladké s kvítky ovoce.

Lidé všickni pastejřili,

pastvištěm byl celý svět.

Svorně, jako bratří žili,

nebyl, by druh druha hnět.

Místo střechy z lístí loubí,

strop jen z vrbí pletený,

za chrám měli husté doubí,

za oltář drn zelený.

Bohové k nim sstupovali,

neškodíce nikomu!

po dařích se hojných znali

více nežli po hromu.

Jejich štěstí prostopášně

nekalily nectnosti,

nezňaly se plaché vášně,

ctnostné byly radosti.

Bludy, lsti a duchu lhavý,

kdo z nich znal váš lítý jed?

Rozum sprostý, ale zdravý,

přešťastně je k cýli ved.

V nic se žádný nechtěl tříti,

nejlepší řád všudy byl.

Člověk byl tím, čím měl býti,

méně myslil, lépe žil.

Zbytečných v ty šťastné chvíle

potřeb, jak my, neznali;

jak žít vesele a míle,

o to jen se starali.

Jích to hrám hlas libý, milý,

první zpěvy povinný;

duch jích šlechetný a čilý

vrš jim tvořil nevinný.

Neznaly ty duše věrné

pod saláší milou svou,

co to mrzutosti černé,

co to marné chuti jsou.

Nebyla jim, co nás mýlí,

nepokojná čáka vděk.

Za jedinou šťastnou chvílí

neplakali celý věk.

Zysk sy světla nerozsvítil,

z země střev by zlato bral;

zlé ni vojny neroznítil,

ni se, kudy plout, hvězd ptal.

Žádný tehdáž neohrážel

zahrady a pole plot.

Člověk kde chtěl, hrušky srážel,

kde chtěl, pásl se brav y skot.

V ten věk zlatý lidé znali

háj a břehy jedině,

kde je matky kolíbaly,

v milé, vlastní dědině.

Jim co voda čistá z vřídla,

řeka věku plynula.

Smrt, co pro nás mívá křídla,

pozdě na ně kynula.

Jsouce spolu mile rádi,

Jela při svém Polelu,

bez viny vší žila v mládi,

v stáři žila bez želu.

V sprostnosti své nehledala

umět něco nad jiné:

pěknou býti, to jen znala,

mít y srdce nevinné.

Bohatstvím jí ovcý sýla,

lahůdkou jí malina;

zrcadlem zas strouha byla,

okrasou zas květina.

O vy pěkná, šťastná léta

přirození mladého!

Kdož vás k ublažení světa

svábí s nebe dobrého?

Pravda, sprostnost, dvě to byly

prvních lidí bohyně!

Horlivěj je než my ctili

v té slz naších dolině.

Ale bylli kdy věk taký?

kdož tak pěkné chvíle znal?

Vidělli je svědek jaký

na světě, co o nich psal?

V nejdávnější koukám děje:

kdož se koli narodil,

každý touže slzy leje,

že se pozdě narodil.