Věk XIX.

Věk náš vítězný jde osvícený,

koles jeho duní děsný ruch,

jako moří příval rozbouřený,

oblak Israëlův a v něm Bůh.

Píseň Mojžíšova z dálky hřímá

požár blesků nebes, plný hrůz;

vlny jeho psi krev chlemtající,

hltající Faraonův vůz.

Řetězů chřest, jež se k zemi hroutí,

v dálce výkřik, jásot hromový;

otroků dav na své bědné pouti

střásá z tisíce ruk okovy.

Poroba a volnosť jsou tu v boji,

kam se skloní vítězství tvá dlaň;

lidskosť zde a násilí tam stojí,

laurem svým ó čí oviješ skráň!

Ta zde potem zvlhlá zčernalá je,

tvrdý mramor každý její tah;

z té zas pudru sněhem kryté vlaje

ztrhán ještě zlatohlav a nach.

Zde šíj nahrbená těžce k zemi

pod jhem práce řadou dlouhých let

a tam čelo zryté rozkošemi,

neshroucené nikdy tíhou běd.

Těžký zápas bez konce dál hřímá

na vlnách tvých, věku prokletý,

mrtvol ni tvé lůno nepojímá,

jimiž pochod tvůj jest posetý.

Pryč ty cáry dolů z tvého těla,

jež je plno hnisu, jeden vřed,

pryč ten lživý soucit s tvého čela,

ušlapaných slyš hněv burácet!

Děsná epopeje rovna bouři

tísícleté modly sráží v zem,

dálný obzor mizí v tmách a kouři,

vše objímá noc svým ramenem.

Tmy a chaos jako v tvůrčí jitro

víří se a ženou drahou tvou;

rmut a kal už padly v lidstva nitro,

kde se ctnosť a vášeň v boji rvou.

Jak kdys Dante s bledým děsem v tváři

hledím spráhlým okem v pekla hruď,

v srdce lidstva zřím, kde vše se sváří,

a moc nemám říc’ jim: „světlo buď!“

Vlny kalné, těžké přes mě ženou,

s chechtem táhnou v šklebný vír mě níž:

Bože, jdu-li v zem já zatracenou,

ať jsem jiným stupněm v blaha říš! –