VĚK XIX.

Když módou byly paruky a copy,

syn doby řek’: „Můj rod se ve tmách topí

a již se řítí nové století –

Kde síly nabrat křídel k rozpětí?“

Tu Paříž ohněm démonickým vzplála

a duše jeho její šlehy ssála,

až překročil, ba přelét’ věku práh –

Ó jaká pružnost, jaký křídel vzmach!

Jak démon byl, i příšerný i lepý,

a zářné myšlenky v něm hromné cepy;

on v doby ruchu zprudka povstalém

v boj Lucifera vešel s Michalem.

S kým v letu jeho peruti se střetly,

ten náhle zočil jakýs eden světlý,

a kam své blesky vmetl jeho zrak,

jak ze země rost’ zázrak na zázrak.

Hned prohlédali badatelé všeci

až k nejtajnějším hlubinám všech věcí

a kouzlem závratného rozletu

svět oslnil sbor knížat poetů.

A v duchů dílnách z čilých rukou znoje

tak velkolepé zrodily se stroje,

že divák všední sotva pochopí,

jak pidimužík zplodil cyklopy.

To nevídaní velikánští bozi,

již celé zemi podmaněním hrozí

a v bídy věkoleté náhradu

svět netušených skupí pokladů.

Jich kouzlem v ráj poušť pozemská se změní,

věk zlatý vzejde všemu pokolení,

žít v míru bude volný země syn

a štěstí sprchne mu jak zlato v klín.

A Michal pad’. – Vpřed Lucifer se žene;

on kynem chrámy blahobytu klene,

on v čelo tká si gloriolu z hvězd,

on jásá: „Vpřed a výš, v tom spása jest!“

Moc nižádná ho v letu nezastaví;

on řítí se jak meteorit žhavý,

až povel hromový jej přinutí

chvat paprskových stavit perutí.

„Věk nový – stůj!“ hřmí lidstva hlas – On žasne

a v strachu náhlém o své dílo spasné

hled pronikavý vrhá bezděky

v dob uplynulých obzor daleký.

Jak ztemněl obzor stoletého ruchu! –

Mrak skepse prostupuje dílny duchů

a v jeho stínu pramen živých vod

jen v plytký, zkalený se mění brod.

Mrak pohrom lány oráčovy děsí –

z brázd černých rostou bajonetů lesy

a hlučných manevrů se točí vír,

kde skřivan slaviti měl věčný mír.

Mrak dýmu samoty i města halí –

tam kartel mamonářů neurvalý

stroj divotvorný třímá v objetí

a zlatému se klaní teleti.

A k stroji připoután dav zotročený –

Hle, tváře jejich temně zkaboněny;

hněv čelo zrývá, z očí hledí hlad,

pěst křečovitě svírá těžký mlat!

A rázem pnou se vzhůru paže smělé

i třepí tyranovo zlaté tele,

ba po krvi již dychtí běsný lid,

by připravil si rajský blahobyt. –

A spousta trestnic velkolepě zděných,

až na zbyt komfortem vším opatřených,

zří s krutou ironií do světa,

v němž rozvinula prapor osvěta.

Ó strašný zjev! – On, jenž byl Luciferem

a bloudícím chtěl svítit věků šerem,

on zrak svůj vyděšený zastírá,

on v zklamání svém hrůzou umírá.

„Co dál?“ – Ta záhada, to vážné slovo

hruď zdrcenou mu tíží nad olovo

a teskno, hořko mu jak Dantovi,

když ve tmách zočil pekel okovy.

„Co dál?“ – A kdesi v nitra neurčitu,

kdes v mládí trosek utajeném skrytu

cos procitlo mu jako ruch a kmit,

když po bouřlivé noci má se dnít.

On jako Dante jiskru božskou tuší,

jež k luzné krásce vzněcuje mu duši,

k té luzné Beatrici blažších let,

kdy ještě rájem celý svět mu kvet’.

On vroucně vztahuje již ruce po ní,

on po století kolena svá kloní

a z hrůz a šaleb temných inferna

zní k nebi jeho prosba důvěrná:

„Ó svatá víro, Beatrice moje,

splyň ovlahou v mé o svobodu boje

a mocí zbav mě démonických pout,

ať opět mohu synem Božím slout!“