VĚKOVÉ.

Jdou před Pánem a sklánějí své hlavy;

jdou, svědci lidské velkosti a bídy,

pln lauru jest a hloží vlas jich tmavý,

jdou jako Sibylly, jak Eumenidy.

Myšlénky lidstva v jejich očích hoří,

bol lidstva vryl jim na čelo svou runu,

jich kovový hlas podobá se moři

a hymnou stoupá k hvězdám nebes trůnu.

„Nač ze propastí beztvárného věčna

jsi vyvolal nás? ku jakému cíli?

Teď rosteme, my děti nekonečna,

v nás člověk jásá, stůně, plesá, šílí.

Ó rci, čím jsme my v tvoření tvém stálém?

jsme na orloji tvém snad vteřinami?

a kroky, jimiž setká s idealem

se dílo tvé, zda znamenal jsi námi?

Či pouze byli nádoba jsme prázdná,

kam jako v číši nápoj člověk nalil,

tu mléko moudrosti, tam víno blázna,

by cestou v nic se velkostí svou šálil?

Jsme kolébkami příštích pokolení?

Jsme minulosti omšenými rovy?

Jsme propasti, jimž dna a světla není?

Lze změřiti nás čísly, sny neb slovy?

Jsme četnější nad písek oceánu...

Či věčnosti tvé valném na pobřeží

jsme písek ten? či snad jsme plachty stanu,

v němž božské dítě světa, pravda, leží?

My valili se jako bouřné vody,

a my zas tekli ospale a líně,

my květy šli a my zas krve brody,

my žili právu a my žili vině.

Co sluje člověk, s otroky i králi,

vše zapadlo ve kolej naší dráhy,

těch málo z lidí, jenž nám vzdorovali

a v naší tvář své velké vryli tahy.

Ó Pane, rci, zda kynem vůle cizí

ve pouť tu věčnou my jsme povoláni?

V tmách minulosti naše záře mizí,

čas maže sám, co na naší psal skráni.

Kde cíl jest náš, kdy přijde vyplnění?

Ty, Pane, mlčíš a čas dále cválá,

my rostem v moře, jež hřmí a se pění,

a Lidskost jen jest v proudech našich skála.

My tušíme, že tvojí dcerou ona,

před ní své přísné ukláníme čelo,

z tvých ňader ona pučí, růže vonná,

a sluncem plá, když vše se nocí stmělo.“

Tak zpěv jich zvoní v dumy myslitele,

jenž před svou dobou stanul v pochybnosti,

jenž pláči lidstva svěřiv ucho bdělé,

zář edenu, zář štěstí v srdci hostí.

Nad problemů svých mlhovitou tůní

on v nejistotě v dlaň své skráně tlačí,

on neví, zda věk jeho ku výsluní

vší pravdy spěje, neb zda v bludu kráčí.

On zdráhá se i v tvář mu pohlednouti,

on proklíná své sny a tuchy všecky,

zří v prohlubeň a klesá umdlen v pouti,

tak jako v báji onen sochař řecký.

Ten sochu Věčnosti své ruky vzmachem

kdys vytvořil a skryl ji do závojů,

však strhnouti je – náhle chvěl se strachem,

až zšílil, oběť dum svých, snů a bojů.

Tak též v mé dumy doba moje tyčí

se jako fantom krytý věků plísní;

v mé duši moře pochybnosti klíčí...

buď lidstva Vesny skřivánkem, ó písni!